Znáte mě?
Ahoj kamarádi, možná si mě pamatujete. Jsem Theodorek ,,z igelitky“ ale nebojte se, tentokrát to bude veselejší a vlastně ani ne tolik o mě 🙂
Kdosi nás s mými sourozenci ukradl od naší maminky, nacpal nás do igelitové tašky a hodil do parku. Mačkal jsem se v ní já a mých 5 sourozenců. Pachatel se nikdy nenašel a náš případ odložili. Moc jsme se báli a moc jsme chtěli žít. Bráška Kismet a sestřička Leia, kteří byli slepí se ani nestihli podívat na svět. Další rána přišla, když jsme chytli Panleukopénii. Z igelitkových koťátek jsem zbyl jen já.
Nikdy jsem sám nebyl… Najednou po tom všem jsem neměl jediného kočičího kamaráda. Dlouho jsem byl zavřený a ani pak ke mě kočičky nemohly. Byl jsem po Panleukopénii a vedle byly kočičky jako například ledvinová Micka, které nemohly být očkované, protože byly nemocné. Cítil jsem se hrozně smutně. Přišel jsem o všechny a neměl jsem se ke komu schoulit. Neměl jsem si s kým hrát, vrnět… Každý den jsem se koukal skrz mou ubikaci jestli mě už pustí. Nemohli… a tak šel den za dnem. Moje srdíčko začalo pomalu chřadnout. Co jsem komu udělal? Vždyť jsem byl jen malé kotě, které se narodilo a chtělo žít.
A pak přišla ona. Bon Bon, moje osobní hrdinka! Víte, vy vzhlížíte ke slavným lidem, které vlastně ani neznáte, ale pro mě byla hrdinkou ona. Obyčejná mourovatá kočka s ocasem jak prachovka, která se bála a stále bojí lidí. Syčí na ně a nechce, aby na ní sahali. Ale co možná nevíte, že nikdy nikoho nepokousala, nikdy nepoškrábala. Bon Bon se nezdá, ale je to kočka s tím největším srdíčkem!
Bon Bon, která také prodělala Panleukopénii skončila u mě. Ani jednou na mě nezasyčela. Adoptovala si mě a dala mi pocit, že nejsem sám. Že i když jsem přišel o svou rodinu, nalezl jsem novou. To byl den, kdy jsem našel tetu Bon Bon. Každý den si semnou trpělivě hrála, myla mě a přitom mi vrněla do ouška. Nechala mě nabaštit prvního a chovala se ke mě jako skutečná máma, kterou si ani nepamatuju. Ano, teta Bon Bon se stala mojí hrdinkou a rodinou a já jsem jí zavázaný až do konce života, protože ve mě opět zažehla ten udusaný plamínek naděje. Opět jsem díky ní měl tu jiskru v oku.
Teta Terka mi slíbila, že nás už nikdo nerozdělí a tak hledáme společně domov. Říkala, že to bude trvat dlouho, protože najít domov dvěma kočičkám a ještě když jedna se bojí lidí nebude lehké, ale slíbila, že to zvládne. Že nás už nikdy nerozdělí a i kdyby to trvalo sebedéle dá nás jen spolu. Jsem jí za to moc vděčný!
Víte, je těžké, když se na Bon Bon podíváte vidět vše čím je. Jak je úžasná, hodná, vstřícná, milující, trpělivá. Ale já to vím. Všechno tohle mi ukázala. Cizímu kotěti. Mám svou tetu moc rád! No a proč vám píšu? Teta Bon Bon hledá virtuálního rodiče než si nás někdo adoptuje spolu. Ona by sama nenapsala, bojí se vás, ale já jsme velký Theodorek z igelitky! Já se už nebojím ničeho! A tak vám píšu já. Píšu vám o tom, jakou jsem měl smůlu, jak jsem ztratil celou kočičí rodinu a o tom, jak jsem našel spřízněnou kočičí duši v podobě té pro mě nejhodnější kočičky, která si zaslouží snést modré z nebe!
Tak co kamarádi, jak se díváte na tetu Bon Bon teď?
Váš Theodorek ,,z igelitky“. 💕