O čem sním?

Byly časy, kdy jsem se slepý válel na prahu cesty a doufal, že přijde konec. Nic jsem neviděl, nemohl jsem dýchat a byl jsem vyhladovělý na kost. Z nosu i tlamičky mi tekly potoky hnisu a navíc jsem měl tlamu zalepenou slámou, která se na hnis nabalila. Čekal jsem, kdy přijde konečně konec, protože v pomoc jsem už nedoufal. Nevím, proč jsem tak skončil. Jsem hodný kocour a vždy jsem byl. Možná, že jsem byl starý a nemocný?

Na chodníku jsem počítal vteřiny a přemýšlel, jestli nemám vlézt do silnice, která byla přede mnou a po které jezdila auta. Jedno za druhým a žádné nezastavilo. Ani jedno jediné… Až v ten poslední okamžik zoufalství jsem uslyšel brzdy a tehdy započala má dlouhá cesta za novým životem. Jmenuji se Slamáček a přežil jsem vlastní smrt.

Ve stavu, kdy jsem nemohl dojít ani na wc, jsem skončil na veterině. Bylo to naléhavé, a tak na mě počkali, i když už měli po pracovní době. Na mě, nikoho. Starého černého kocoura… Nedokázal jsem stát, nedokázal jsem nic. Nemohl jsem dýchat. Viděl jsem jen tmu a nebylo světla na konci tunelu. Poslední ránou v mém stavu, kdy jsem ležel na kapačkách, bylo, když mi diagnostikovali FIP. Chtěl jsem žít, ale neměl jsem jim to jak říct. Věděl jsem, že teď už to bude můj konec. Chtěl jsem vstát, abych ukázal, že chci bojovat, ale zkrátka to nešlo. Jediné, co jsem mohl, bylo opřít hlavu do dlaní, které jsem cítil, a vrnět. Doufat, že pochopí, a já jim budu moc ukázat, že každá jedna koruna, kterou do mě investují, bude stát za to.

Jsou ale takoví blázni? Cpát peníze do staré trosky, když by mohli vykastrovat desítky jiných koček? Má můj život tak malou hodnotu, že je vyvažován jiným?

Řekli ano a dali mi šanci, ale nebudu Vám lhát. Byla to náročná cesta. Dal jsem do toho všechno. Opravdu všechno! A tak tu dnes sedím v květináčku plným levandulí a přemítám o životě. O tom, co bych chtěl ve světě zanechat. Stačilo totiž tak málo, abych tu nebyl. Stačilo, aby teta nezastavila. Aby jiná teta nevolala na veterinu s prosíkem, ať ještě neodcházejí. Aby veterinář řekl, že je zavřeno. Aby řekli, že mě léčit nebudou, protože to nemá cenu. Stačilo, aby každý z nich v mysli řekl ne a dnes bych tu nebyl. Ležel bych někde hluboko v zemi a snad by levandule rostly nade mnou, zatímco bych spal věčným spánkem a to poslední, s čím bych usínal, by byla ta zrada, bolest a samota. Stačilo jen NE. Abyste i Vy, kteří jste mi poslali jakoukoliv korunku, řekli ne…

Já, starý kocour, jsem zvítězil nad extrémní podvýživou a dehydratací, hnijícími dutinami, do jisté míry slepotou, FIPem i selhávajícími plícemi. Bojoval jsem jako lev a stejně tak bojovaly i tety. Byla to neuvěřitelná cesta, ale teď jsem tu. Zdravý, spokojený a tlusťoučký. Vím, že tu nebudu dlouho, ale každý den je dar. Každý den, kdy najdu plnou mističku, kdy s tetou spím v posteli, kdy se sluním na balkóně. Každá maličkost má tak obrovskou váhu.

Sedím tu a říkám si, co po mmě zůstane, až tu nebudu. Kolik takových jako já to ne slyšelo a bylo to poslední, co kdy zaslechli… Kolik asi… Je mi smutno.

Sním o místě, kde kočky jako já najdou útočiště. Sním o tom, že tam budou pokojíčky pro FIV i FeLV pozitivní kočky. Sním o tom, že FIP tam nebude důvod k eutanázii. Že z každého pokojíčku bude vstup do samostatných voliér. Že kotěcí sirotci bez mámy tam budu dovádět v kotěcím pokojíku a zapomenou na všechna příkoří a stáří nebude důvod k uspání. Sním o tom, že když se tam řekne ne, řekne se to až tehdy, když se řeklo ano, ale bohužel moji kočičí přátelé přišli pozdě. Třeba se nějaký pokojíček bude jmenovat po mně? Kdo ví… Sním o místě, kde dostane šanci každý. A nejsem sám. Sní o tom i teta Terka, která pro to dělá vše, co je v jejích silách.

Pomozte sny proměnit ve skutečnost. Přispějte na sbírku na prostory. Můžete využít bezpečný portál Darujeme, kde je možná i platba kartou: https://www.darujme.cz/projekt/1204423

Pomozte nám vybudovat skutečný přístav naděje, kde se dějí zázraky jako je ten můj.

Děkuji, že sdílíte. Pac a pusu.

Váš Slamáček.