Celý den jsem přemýšlela, co udělalo tohle zvíře tak strašného, že mu život naložil tolik, až to nešlo unést. Že i když jsem se snažila nést to břímě s ním, nestačili jsme na to. Co udělal tak strašného, že tu byl pouhý rok. Ten kocour měl mít celý život před sebou… Teď je pryč a jediné, co tu zbylo, je obrobvská díra a oči plné slz. Bolest, jakou jsem ještě nezažila a se kterou se nedokážu vyrovnat.

Přišel úplnou náhodou. Vlastně jsme mu měli hradit jen jedno vyšetření. Přišel, zůstal a teď když, odešel, těžko hledám slova. S žádným zvířetem jsem si nevybudovala takový vztah. Zažili jsme toho za ten krátký čas tolik. Zrzek vybojoval tolik bitev, ale válku, tu vyhrát nedokázal. Prohrál on a prohrála jsem i já.

Věřila jsem, že po tom všem bude chodit. Prožili jsme opravdu spoustu bezesných nocí. Brala jsem ho všude s sebou. Když se mu lépe chodilo venku, chodila jsem s ním cvičit ven, chodil na rehabilitace, dostával léky, spal se mnou, hráli jsme si spolu. Kupovala jsem mu jeho oblíbené konzervy a hračky. Přes půl roku jsme spolu byli téměř každý den. Večer jsem mu dala pusu na dobrou noc a ráno na mě koukal těmi svými obrovskými očíčky, jestli bude i pusinka na dobré ráno. Ano, vždycky byla. Když se musel vymačkávat, vesele jsem mu zpívala a šlo mu čůrání skoro samo. I když nemohl chodit na zadní nožičky, svištěl tu se svým oblíbeným míčkem v tlamičce tak rychle, že jsem mu skoro nestačila. Den za dnem, pomalu, jsme si spolu vybudovali pouto, které nezmizí ani po jeho smrti, ale ta rána, ta se nikdy nezahojí. Je to jen další kus temnoty v už tak zjizvené duši.

Zrzeček Půpo tu byl každý den a už tu zkrátka není. Když už začínal dělat pomalu krůčky… Tenhle život je opravdu za trest. Je to očistec pro ty, kteří se snaží změnit něco k lepšímu a není jim jedno, co se děje kolem, a je jen otázka, kdy to člověka zlomí a semele úplně. I když se snažím najít alespoň kousek světla po takových odchodech, jde to hůř a hůř… Je to cesta tunelem, kde nevidíte žádné světlo. Jdete s baterkou a hledáte ho, věříte, že někde je, jenže ho zkrátka nevidíte. A nejhorší je, že i když bych chtěla, prostě si nezvyknu. Nejde to. Nedokážu si říct, že se nedalo nic dělat a koukat před sebe na ty, kterým se v budoucnu pomůže. S každým takových odchodem zkrátka zůstane i část člověka, která kouká na ten okamžik, a nevidí dopředu. Vím, že se udělalo opravdu maximum a o trochu víc, ale není to prostě lepší…

Mnozí vědí, že se snažím vybírat finance na prostory. Že chci místo, které bude moci být skolaudováno jako útulek s duší domova, kde bude dostatek prostoru pro zvířata, která to potřebují. Pro ta, pro ktera zkrátka mnohdy místo není – pro hendikepovaná, problémová, těžce nemocná, pozitivní na neléčitelné kočičí nemoci. Místo, kde se nikdy neřekne „NE, NEJDE TO, NEMÁ TO CENU“ před „ANO, DÁME MU ŠANCI A ZKUSÍME TO“. Místo, které měl poznat i Zrzek, jenže už to nestihne….

Už několik lidí se mě ptalo, jestli chci prostory také proto, že bydlím v bytě a mohla bych tak bydlet v baráčku. Asi poprvé tedy odpovím veřejně a všem. Jak mnozí vědí, mám partnera, se kterým budu už třetím rokem. Co už ale většina neví, je, že spolu nebydlíme ne proto, že by nebylo kde, ale proto, že bych nemohla dělat to, co dělám. Ze dne na den bych se mohla sebrat a odjet z bytu do novostavbičky se zahrádkou a žít tak jako většina lidí. Jenže bych si tam nemohla vzít všechna ta zvířata, která se teprve učí životu s člověkem. Která ničí vybavení, která se vyprazdňují mimo záchod, protože jsou nemocná. Zvířata, která nudlají na zdi, očůrávají zdi, věci, škrábou, devastují. Důvod, proč tak nebydlím není ten, že nemám kde. Důvod je ten, že jsou věci, kterých se odmítám vzdát. Jsou věci, které obětovat nemůžu, protože bych to nebyla já. A tak už rok dělám vše proto, abych mohla koupit prostory v blízkosti partnera. Abych mohla bydlet s ním a abych mohla dál pomáhat zvířatům. Více a lépe. Abych mohla vybudvat to, co mi zkrátka chybí. Abych mohla dělat to, co má podle mě smysl.

Pro někoho se to může zdát hloupé, někdo možná nechápe, že se mnou někdo vydrží, ale já vím, že čas je něco, co si nikdo nedokáže koupit. A že můj čas je drahý. Svého času si velmi vážím, protože nelze vrátit zpět ani jedinou vteřinu vašeho života. Za můj čas nestojí mamon peněz, proto také pracuji na částečný úvazek, abych se mohla věnovat organizaci. Za můj čas stojí smysluplné skutky. Chci ho investovat do něčeho, co má smysl, a pro mě to je pomoc zvířatům. S tou hromadou prázdnoty a žalu, která tu po Zrzkovi zůstala, jsem se rozhodla tedy naložit tím jediným způsobem, jakým jsem mohla. Prostory se budou jmenovat po Zrzkovi, bude to Zrzečkův azyl. Ponese jeho jméno a odkaz. Stane se útočištěm pro zvířata, jako byl on, a i když už tu dál nebude, bude tak pomáhat dál.

Pokusím se tomu věnovat víc, lépe. Snažit se shánět finance, jak to půjde. Ukázat lidem, že každá jedna koruna na tento účel pomůže vybudovat něco velkého. Věřím, že to dokážu. Nepřestanu. Pomoci může každý a až ty prostory budou, všichni, kteří jste se na tom podíleli, budete vítáni. Všichni se sejdeme a zavzpomínáme na to, jak stojíme na místě, které vzniklo i díky tomuto obyčejně neobyčejnému kocourovi a jak bude měnit ty malé zvířecí světy k lepšímu dál. Jdete do toho se mnou?

Pomoci můžete:
1. Zasláním na transparentní účet určený na prosory 2401919017/2010
2. Přes portál darujeme, kde je možná platba kartou: https://www.darujme.cz/projekt/1204423
3. QR kódem viz. obrázek (přednastaven na 100 Kč, částku lze měnit)

Jediné, co mohu udělat, je postarat se o to, aby nebyl Zrzek zapomenut, nikdy. Aby svým způsobem žil dál, aby jeho památka nikdy nezešedla. Stejně tak, jako vznikl náš kastrační program Kismet na památku slepého Kismeta a jeho sourozenců z odhozené igelitky, vznikne místo, které ponese Zrzečkovo jméno a stane se majákem pro další ztracené duše jako byl on sám.

Víc udělat nedokážu. Mám zlomené srdce a snažím se s touto ztrátou vyrovnat tím, že vznikne něco, co zmírní utrpení dalších němých tváří. Co víc…

Vaše Tereza