Jedna kočka na fotografii nemá oči. Poznáte která?
Hranice nemožného končí tam, kde končí lidská mysl. Hranice, které člověk nastavil, jsou nepřekonatelnou stěnou mezi možným a nemožným. Co se ale stane, pokud dokážete svou mysl otevřít a zbourat zeď, kterou jste postavili? Co se stane, když zjistíte, že i v té nehlubší temnotě, kde jsou zavřené všechny dveře je okno, které stačí otevřít? Pokud dokážete překonat svou hranici, stane se třeba Moody. Seznamte se, kocour, který nemá oči.
Moody k nám přišel jako malé kotě do ruky. Byl celý špinavý, oči mu doslova vytékaly z důlků, byl cítit jako shnilé maso, ale dýchal. Eutanázie. Co jiného dělat? Řekl to veterinář, psali nám to lidé. Co když ale řeknete ANO předtím, než se rozhodnete říct NE? Co když z té zamčené místnosti otevřete okno? Co když místo důvodu začnete hledat způsob?
Moody byl na hospitalizaci téměř měsíc, než se stabilizoval natolik, aby se eliminovala rizika a mohl na vyndání obou „očí“. Byl slepý, přesto každý, kdo ho navštívil, z něj byl unešený. Malý uzlíček, který řádil jako nikdo jiný, se brzy stal miláčkem kliniky. Dokonce mu tam několik lidí, kteří šli za svou kočičkou, doneslo nějaké hračky. Ano, Moody byl a je neuvěřitelný! Možná si řeknete, co je to za život, ale zvíře není člověk. Zvíře se nelituje, zvíře se neutápí v tom, jaké to bylo. Žije na maximum. Žije okamžikem a užívá si života plnými doušky. Ano, zvířata jsou naprosto úžasná.
Jak málo stačilo, aby tu tato kočičí osobnost nebyla. Stačilo dát na první úsudek, na diskuze. Stačilo si namlouvat, že se nedalo nic dělat, a pro kočku to bylo vysvobozením. Snažíme se na to ale nahlížet jinak. Snažíme se překračovat pomyslné hranice nemožna a každá kočka nám dokazuje, že ty hranice jsou naše, nikoliv jejich. Že život mají jeden a pokud jsou schopné o něj zabojovat, naši šanci využijí na maximum. Jde jim totiž doslova o všechno.
Moody nikdy nebyl skleslý. Vždy to byl hravý kocour, který lezl po výškách, a našel si hendikepovaného kámoše Luise, který měl neurologické problémy v podobě poškozené motoriky po prodělané panleukopnénii. Najít domov jednomu hendikepovanému zvířeti, ale dvěma? Nemožné. Nehledali jsme důvod, ale způsob. Moody i Luis už jsou spolu několik let ve svém domově. Moody řádí, asistuje paničce při natáčení videí a Luis dostal schody do postele, aby nebyl ošizen o komfort.
Je mi ctí poslat pozdravy z domova od kocourů, kterým se řeklo ano, a oni všem vytřeli zrak. Stačí tak málo. Zavřít oči a otevřít svá srdce. Nás to nestojí nic. Nejde o naše životy. Denně rozhodujeme o jiných, kteří sami nejsou schopni říct, co chtějí. Srdce ale napoví.
Jsme hrdí na to, že to děláme jinak. Jsme hrdí na to, že seznam koček v domovech je z větší části seznamem koček, „které rozhodně nemají šanci“. Slibujeme, že budeme lepší. Že nikdy nepřestaneme bojovat za němé tváře, jako bychom bojovali za člena rodiny. Zvíře, které překročí práh Destiny, byť jen na jediný den, se totiž členem rodiny stává.
Co říkáte. Pomůžete nám s těmi zázraky i vy?
Pokud nám můžete pomoci, je k dispozici transparentní účet č. 2501707871/2010 – do předmětu veterina nebo můžete využít platbu kartou na bezpečném portálu Darujeme: https://www.darujme.cz/projekt/1204559
Teď se nám trochu nahromadily faktury. Moc děkujeme! Moody posílá pac a pusu.
Nejnovější komentáře