Ahoj milý Ježíšku,
asi se divíš, proč ti píši už teď, ale už nemám moc času…
Jmenuji se Sára a je mi mezi 14-17 lety… už si přesně nepamatuju, kdy jsem se narodila. Měla bych na tebe jedno přání, vánoční zázrak… ale nejdřív mě nech ti napsat proč.
Jak asi víš, celý život jsem žila se svou paničkou. Těšila jsem se lásce, péči a její přítomnosti. Milovala jsem, když si mě vzala na klín, když mi česala můj kožíšek. Milovala jsem, jak jsme spolu trávily každou chvilku, a věděla jsem, že až jednou nadejde můj čas, bude to opět ona, která mě bude svírat ve své náruči. Věděla jsem, že to pro ni bude těžké, ale že mě nedá. Že poslední, co uvidím, bude její tvář plná slz a já budu odcházet s pocitem lásky. S pocitem, že na mě někdo nezapomene, že budu navždy v jeho srdci. S pocitem, že jsem k někomu patřila a ten mě miloval. Věděla jsem to… Věřila jsem tomu až do poslední chvíle. Do chvíle, než se zavřely dveře, a já byla najednou venku a ji jsem už nikdy neviděla…
Celý život jsem žila v bytě. Jsem už stará, bolí mě pacičky a nevyskočím si ani na postel. Mám ráda klid, teplo… Najednou jsem byla venku. Dostávala jsem jídlo od cizích lidí a ta paní, která slíbila, že se o mě postará, odjela. Slíbila to paničce, když ta odjížděla… Paní odjela domů, že se pro mě vrátí, ale už se nevrátila. Stala jsem se onucí, překážkou, nechtěnou, nepotřebnou… Stala jsem se břemenem někomu, kdo mě ani nechtěl. Víte, jaký je to pocit být starý a najednou nemít nikoho? Všichni, které jste milovali, jsou pryč a vás odstrčí a vy víte, že jste přítěž… Nic jiného. Čekala mě nejspíše smrt. Umrzla bych? Umřela hlady? Nemám už žádné zuby, nic si neulovím. Nohy mi taky neslouží jako zamlada. Kam bych se schovala před mrazy?
Chodila jsem k jedněm lidem, kteří pro mě měli vždy misku s jídlem. Zdálo se, že taky budou odcházet, protože z chatek odjížděli postupně všichni… Bylo mi jasné, že to nebude ten konec, kdy odejdu v náruči někoho milovaného. Možná umřu v křoví, možná schoulená pod lavičkou v dešti. Možná mě srazí auto, protože silnici už nedokážu přeběhnout… Ale umřu sama. Poslední, co uvidím, nebude tvář plačícího člověka, kterému na mě záleželo. Bude to tvář samoty…
Možná, Ježíšku, víš, že ti lidé mi pomohli. Neodjeli a nenechali mě tam. Cizím jsem byla cennější než těm vlastním… Odvezli mě, říkají tomu azyl? Najednou jsem byla zase v teple, v bytě, měla jsem k dispozici postel a začala se o mě starat teta Terezka. Říkala, že jí je nesmírně líto, jak jsem dopadla, že jí z toho bolí srdce, protože ona má ta stará zvířátka nejraději. O mnohých mi se slzami v očích vyprávěla. Vyprávěla mi o pejskovi Lakym, o nemocném kocourkovi Oreovi, Bejíčkovi, Valdovi. Vyprávěla mi mnoho příběhů o zvířecích kamarádech, kteří už byli všichni pryč, a zůstalo po nich prázdné místo. Chtěla bych, aby o mně někdo taky s takovou láskou někdy vyprávěl… Slíbila mi, že už nebudu nikdy sama. Slíbila mi, že udělá všechno proto, abych žila s pocitem lásky veškerý čas, který mi zbývá. Slíbila to a já v jejích očích viděla, že říká pravdu.
Bylo toho tolik, začala jsem špatně dýchat. Teta mě naložila a jely jsme hned na veterinu. Bála jsem se, že to bude moje poslední cesta, protože stará zvířata prý lidé často uspávají. Že prý stejně brzo umřeme a je zbytečné do nás cpát peníze. Teta ale taková není. Díky ní se mi udělala všechna vyšetření a ti lidé v bílých pláštích byli moc hodní! Mazlili se semnou a drbali mě. Udělala se mi tekutina, která tlačila na plíce, a proto jsem nemohla dýchat. Zjistili, že to bylo od srdíčka, a museli všechno odsát. Dokonce jsem jela za specialistou na srdíčko! Mám totiž hypertrofickou kardiomyopatii neboli HCM. Musím být v klidu. Dostala jsem čtyři druhy léků, které musím brát 2x denně. Jinak jsem ale jako rybička! Krev jsem měla krásnou, ráda papám a užívám si každého dne. Nejsem žádné chodící neštěstí.
Měla jsem domluvený domov, ale nemohou mi tam zajistit pravidelné braní léků. Budu muset zase k tetě, která říkala, že by si mě nechala jako Anželínku a další nemocné kočičky, které potřebují složitější dozor a medikaci, ale její kočička Bublinka mě nemá ráda. Ona nemá ráda žádné kočičky totiž… Prý prodělala moc vážnou nemoc FIP a teta se bojí, aby se jí ze stresu nevrátila. Zároveň se bojí o mě, aby mě Bublinka nestresovala, protože potřebuji klid. Je z toho moc smutná.
A proto ti píšu, milý Ježíšku. Pořád na tebe věřím. Věřím, že to všechno, co zažívám, má nějaký důvod. Věřím, že je někde člověk, pro kterého jsem tu měla být, a je čas, abych ho našla. Abych našla na poslední dny, měsíce, snad roky svůj domov právě u něj, protože i on na mě čeká. Věřím na vánoční zázraky a věřím, že své Vánoce strávím právě s ním, a budu pro někoho opět nepostradatelnou. Že zaplním to prázdné místo v jeho srdci a že až nadejde můj čas, odejdu v milující náruči.
Prosím, milý Ježíšku a vy všichni. Sdílejte, pomozte mi se k němu dostat. K mému člověku. Je tam někde v tom širém světě. Pomozte mi, ať se o mě dozví, že jsem tady…Jsem tu a čekám!
S láskou vaše babička Sára.
Můžete mi poslat nějakou korunku na 2501707871/2010 nebo si mě virtuálně adoptovat.
Nejnovější komentáře