Připravili jsme si pro Vás sérií příspěvků na téma kočky v různých kulturách a legendách. Dnes se podíváme na kočky v Zemi Vycházejícího slunce, tedy v Japonsku. 
Tak se pohodlně posaďte a pojďte se začíst do světa, který tiše čeká na objevení.
Kočky jsou po staletí v Japonsku uctívanými i obávanými bytostmi. Nejznámější legendy pocházejí z období Edo (období kolem 17. století), kdy byly kočky v Japonsku uctívány za to, že chránily hedvábný průmysl a posvátné buddhistické texty před škodou způsobenou myšmi. 
V této době byly kočky v Japonsku velmi vzácné a žily jen v některých oblastech. O to více si jich lidé vážili a drželi se “v jejich přízni”. A hlavně o jejich přítomnosti a chování vytvářeli příběhy a legendy.
Maneki-neko jako symbol prosperity
Maneki-neko je dnes známá hlavně jako roztomilá soška kočky se zvednutou přední packou. 
Jde o tradiční japonský talisman pro štěstí s bohatou historií. Tato bílá, černá či zlatá kočka „mává“ jednou nebo oběma předními tlapkami, a můžeme ji potkat i u nás v asijských restauracích a obchodech. 
Maneki-neko může mít různé velikosti i barvy:
bílá přináší klid a pozitivní energii,
černá zahání zlé duchy a nemoci,
a zlatá prospívá podnikání.
V dnešní době existují i červené, modré nebo třeba zelené sošky, které nesou další významy, například zdraví a studijní úspěchy.
Historický význam má i fakt, kterou zvednutou packu kočka má. Věří se, že pokud soška zvedá pravou tlapku, přitahuje bohatství a štěstí, pokud zvedá tlapku levou, přitahuje zákazníky a příležitosti. Maneki-neko s oběma zvednutými tlapkami má přinášet všeobecné štěstí, bezpečí a zdraví rodiny. Ale obě zvednuté tlapky považují někteří (zvlášť tradičněji zaměření Japonci) za „chamtivé“, proto je nevidíme tak často. 
Ve skutečnosti kočka vlastně nemává. Gestem zvednuté tlapky s polštářky směřujícími dolů vyzývá štěstí, prosperitu a zákazníky, aby přišly k jejímu majiteli. Její jméno znamená doslova „kočka, která zve/přivolává“ a o jejím původu je hned několik legend. 
A jaké legendy že to jsou? Pojďme se na ně podívat 
:
Samuraj a kočka z chrámu Gōtoku-ji
Asi nejznámějším příběhem o Maneki-neko a kočce hrdince je příběh o bílé kočce jménem Tama. Na okraji dnešního Tokia, v městské čtvrti Setagaya stál (a stále stojí) buddhistický chrám zvaný Gōtoku-ji a během Edo období (17. století) tu žil chudý mnich, který měl sotva na živobytí. Jednu věc ale měl vždycky, svou věrnou kočku Tamu, se kterou se dělil o to málo jídla, které měl. 
Jednoho dne požádal mnich Tamu, aby mu přinesla štěstí. Krátce na to projížděl kolem chrámu mocný místní lord Naotaka, se svou družinou samurajů na lov. Když kde se vzal tu se vzal, přepadl je prudký déšť a silná bouřka, která je zahnala do úkrytu pod stromy. 
Ze svého úkrytu uviděli kočku sedící u brány chrámu Gōtoku-ji, která zvedla tlapku, jako by mávala a zvala je dál do chrámu. Samurajové kočku následovali a ještě že tak udělali, protože když procházeli bránou, udeřil blesk přesně do stromu, pod kterým se před chvílí schovávali. Lord Naotaka vděčný kočce Tamě za záchranu jejich životů štědře podpořil chrám, učinil z něj rodinný chrám svého samurajského klanu a mnichovi daroval pozemky v okolí. Tak chrám získal svou současnou velikost. Když kočka Tama zemřela, byl nad jejím hrobem postaven velký oltář, mnich na její počest vyrobil sošku se zvednutou tlapkou a nazval ji Maneki-neko – kočka přinášející štěstí a ochranu.
Existuje i druhá verze této legendy, která zaměňuje samuraje za tuláka. Příběh zůstává stejný – bouřka zastihla tuláka a kočka Tama jej „pozvala“ gestem tlapky do chrámu, což jej zachránilo před úderem blesku. V této variantě měl prosperitu chrámu přinést mnichův soucit, který se o své zásoby jídla a teplo chrámového ohně podělil nejen s kočkou Tamou, ale i s tulákem. Velkou roli zde hrála štědrost lidí, kteří se o příběhu tuláka dozvěděli a chtěli podpořit chrám a jeho dva obyvatele.
V obou verzích zůstává kočka, která pozvala cestovatele zastiženého nešťastným počasím do chrámu a zachránila je tak před zásahem blesku. 
Chrám Gōtoku-ji, který je dnes známý jako „chrám koček“, je na počest této kočičí obyvatelky plný tisíců malých sošek Maneki-neko jako díků za její duchovní a finanční podporu.
Sen chudé ženy z Imado
Podle této legendy je Maneki-neko symbolem vděčnosti a odměnou pro ty, kdo věnují laskavost těm v nouzi. 
V dobách Edo éry žila v chudinské oblasti zvané Asakusa starší chudá žena. Neměla dost peněz na to, aby se postarala o sebe a o svou milovanou kočku, a tak ji nakonec musela prodat do lepších podmínek. Noc co noc na svou milovanou kočičku vzpomínala a v myšelenách jí přála dobrou noc, plné bříško a lepší život. A kočka se jí noc co noc naoplátku zjevovala ve snu a říkala: „Vyrob mě z keramické hlíny a prodávej moje sošky. Štěstí a prosperita mě bude následovat”. 
Žena poslechla a začala vytvářet keramické figurky své milované kočky, které nabízela u svatyně Imado. Postupně se pověry o „moci“ sošky znázorňující požehnání začaly šířit dál a žena si vydělala natolik, že zlepšila svůj osud. Nejprve se prosperita následující majitele sošek rozkřikla mezi místními, potom přes celé Japonsko.
Kočičí hrdinka z Yoshiwara
Další legenda je ze čtvrti Yoshiwara a mluví o velmi slavné kurtizáně jménem Usugumo, která velmi milovala kočky. Zvláště svou želvovinovou kočičku, kterou nosila s sebou, kamkoli šla. Jednoho dne, když se Usugumo chystala na toaletu, se její želvovinová kočka zachovala velmi nezvykle. Odmítala se od ní hnout a na toaletu ji pustit. Škrábala jí šaty, hlasitě mňoukala a vbíhala jí pod nohy. Když to viděl majitel nevěstince, myslel si, že kočka na Usugumo útočí. Rychle vytáhl meč a kočku seknul. Koččina hlava odletěla do koupelny a dopadla do tlamy velkého jedovatého hada, který se skrýval poblíž toalety. 
Majitel nevěstince si uvědomil situaci a zhrozen osudem želvovinové kočky, který sám způsobil, osvobodil Usugumo ze svých služeb. Kurtizána byla ale ze ztráty své milované společnice tak nešťastná, že odmítala odejít ze svých pokojů a svoboda pro ni nic neznamenala. A tak aby majitel nevěstince uctil kočku, která zachránila život jeho nejvzácnější kurtizány, nechal u nejlepšího řezbáře vyrobit sochu želvovinové kočky – z nejkvalitnějších druhů dřeva, se zvednutou packou. Mistrně vyřezanou, realistickou sochu věnoval Usugumo, která všem vyprávěla příběh její želvovinové kočičky. Ten zaujal všechny, kdo se v nevěstinci zastavil a chtěli mít stejnou. Kopie sochy se začaly prodávat na trzích v chudinské čtvrti Asakusa, aby přinesla stejné štěstí dalším podnikům a následně i domácnostem. 
Mýtická stvoření Bakeneko, Kasha a Nekomata
I přesto, že jsou kočičí šelmy v Japonsku velmi pozitivně uctívané, mnoho Kaibyō (mýtických koček z lidových pověstí) tak laskavých není. Protože v Japonsku, když se člověk ke kočce zachová krutě, může ho dostihnout trest od mstivých a zlověstných kočičích démonů s magickými schopnostmi 
. Dodnes díky tomu v Japonsku platí rčení: “Neko wo koroseba nanadai tataru” – Zabiješ-li kočku, bude tvou rodinu pronásledovat po sedm generací”.
Bakeneko je „nejslabší“ z pomstychtivých kočičích démonů. Na první pohled vypadá jako úplně obyčejná kočka, přes den se pohybuje mezi nic netušícími lidmi a čeká na oběti svého řáděni. V noci na sebe totiž bere svou démonickou podobu, neslyšně se přikrádá k lidem, kteří se k ní nebo k jiným kočkám nezachovali pěkně a ty pak straší. Bakeneko se umí proměnit v člověka, mluvit lidskou řečí, proklínat nebo posednout své oběti, ale i svádět je k nezastavitelnému ďábelskému tanci. Kasha je démon s vzhledem dvounohé kočkovité šelmy, která je tak obrovská, že může být větší než člověk. Často se objevuje v noci a během bouřlivého počasí a svým obětem způsobuje neštěstí hlavně formou neuhasitelných požárů. Démoni Kasha jsou taky považovány za posly pekla, kteří odnášejí hříšníky do zatraceného posmrtného života – při pohřebním prý obřadu skočí ze střechy a ukradnou tělo hříšníka přímo z rakve. A když je člověk opravdu zlý, může být hůř – může si na něj zasednout mimořádně mocný a zlý kočičí démon se dvěma ocasy zvaný Nekomata. Ti mají údajně 2 formy a tedy 2 podoby a 2 „úrovně“ schopností. Objevují se buď jako druh velké kočky v horách, kde došlo k nějaké krutosti vůči kočkám a kočkovitým šelmám a postihují širší okolí. Ta druhá forma se objevuje mezi lidmi a vznikne kvůli neštěstí nemilované a týrané domácí kočky, která zestárla ve zlých podmínkách, a postihuje hlavně lidi odpovědné za neštěstí dané kočky. Když člověka dostihne kletba Nekomata v jakékoliv své podobě, nejde jen o “hravé” strašení jako u Bakeneko, je to vážné prokletí krutých lidí, které je pronásleduje do konce života. Nejvyšším a posledním trestem Nekomata je pozření provinilého zaživa.
Ale když je kočka milovaná, stává se ochránkyní svého majitele. Stejně jako v legendách o Maneki-neko se obecně věří, že milovaná kočka svému majiteli přinese štěstí, klid, hojnost a domov, kde se dobře dýchá. 
Slyšeli jste o těchto legendách? V příštím díle série se podíváme na kočky ve slovanských kulturách, tak se máte na co těšit. 
Děkujeme, kočkorodinko, za přečtení i sdílení.
Nejnovější komentáře