Kočky a Slované

Minule jsme měli legendy o kočkách z Japonska (kdo nepostřehl, tak najde zde). V tomto příspěvku se podíváme na legendy a život koček u našich předků – tedy u Slovanů.

Ze slovanské kultury se sice nedochovalo mnoho pramenů, ale dochovaly se alespoň legendy a folklórní příběhy. Kočka v nich figuruje jako ochránkyně domácností, strážkyně podsvětí, pomocnice dobrých i zlých duchů nebo jako bytost s magickou mocí. Často byly spojovány s božstvy či hodnými a zlými démonky a tedy i se světlými a temnými silami. 

Víte jak vlastně v slovanské kultuře kočka objevila? Ne? Tak my Vám to povíme

Kdysi dávno prý putoval po Zemi Veles, pohanský bůh země, podsvětí, snů a hospodářských zvířat. Jednoho dne se zastavil, aby strávil noc na kupce sena a když se ráno probudil, zjistil, že mu myši snědly celý chléb!  Veles se rozhněval a hodil po myších svou rukavici,  která se proměnila v kočku a od té doby kočky po celém světě ochraňují zásoby tím, že loví myši .

Slovanské pověry a legendy

Lidové pověry vyprávějí o magické síle v kočičích očích, hbitém těle a hebké barevné srsti. Kočky v nich mají pozitivní vliv na spánek, dokáží utěšovat člověka na sklonku jeho života a pomoci mu s přechodem do „života“ posmrtného. I dnes je známo, že kontakt s kočkou může zmírnit bolest a nepohodlí způsobené určitými stavy („kočičí terapie“ již není žádným tajemstvím a úspěšně ji využívají i ti, kteří jsou daleko od starodávných zvyků).

Na některých územích slovanských zemí se věřilo, že kočky měly schopnost se pohybovat „mezi světy“ a vidět to, co lidé neviděli – duchy . Díky tomu byly považovány za ochránkyně domů a hospodářství, zaháněly duchy zlé, chránily úrodu i majetek před těmi pomstychtivými a upozorňovali na přítomnost těch hodných. Jejich přítomnost znamenala dobrou energii v domě a přízeň bohů i dobrých duchů. Schválně, kolikrát jste zažili, že kočka upřeně zírá na nějaké místo a napadlo Vás „Co tam asi tak vidí?“… Třeba to Slované odhadli dobře.

Nicméně tahle jejich „schopnost“ se odrážela například v tom, že když se stavěl nový dům, jako první se přes práh pustila právě kočka. Práh byl totiž považován za hranici, kterou se do domu mohlo dostat zlo. Kočka se měla postarat o všechno špatné, zlé duchy zahnat a přinést do domu přízeň těch dobrých. Při vpuštění kočky do domu slované údajně říkali: „Tady máš, pane, chlupatou šelmu pro bohatý dvůr“.

Podobný zvyk se týkal i nové kolébky. Než do ní položili novorozeně, nechali do ní ulehnout kočku. Pokud se cítila klidně, bylo místo bezpečné i pro dítě. K tomu je třeba dodat, že kočky jsou i dnes známé tím, že „očištují“ předměty i lidi od negativní energie, tak proč ne taky kolébku.

Na Balkáně v horských vesnicích se také mimochodem můžeme setkat s legendami o „kočkodlacích“. Tedy lidí měnících se do podoby jakýchsi obrovských koček.  

Na barvě záleží!

Víte, že barva kočky symbolizovala její schopnosti?

Zrzavá barva kožichu se pojila s teplem domova a ohněm v krbu. Jedním z domácích slovanských duchů byl domovoj (někde se jim říkalo taky šotek či hospodáříček), který na sebe bral podobu rezavého kocoura a někde i skřítka (a že ti zrzci jsou pěkní šotci i dnes že?  ). S trochou nadsázky to byl takový majordomus. Pokud byl uctíván, pomáhal hospodářství, hlídal majetek a teplo krbu. A nebyl na to sám.  Pomáhala mu “kogoruše” . Duch kočičí pomocnice, která do domu nosila zásoby a peníze, jež kradla v domácnostech bez přízně bohů.  Ale pozor, i ti dobří duchové mohli páchat nepravosti, bylo-li s nimi špatně zacházeno

Černá kočka byla spojována s magií a přechodem do podsvětí. V podobě černé kočky s ohnivýma očima se zjevoval třeba Ovinnik. Kočičí duch obývající stodoly,  který chránil zásoby obilí a zvířata. Nebyl však jen dobrotivý. Pokud se mu nedávaly obětiny a nebyla mu projevována dostatečná úcta, mohl stodolu zapálit a způsobit neštěstí. A z toho asi vznikl základ pověry o černých kočkách přinášejících smůlu. Později byly černé kočky samozřejmě spojovány s magií a těmi, které jakoukoli formu magie provozovali… Což jejich reputaci samozřejmě ani trošku neprospělo.

Bílá barva kočky předvídala příchod zimy, ale i smrt a život nebo nemoc a zdraví člověka. Například když se bílá kočka zjevila u lůžka nemocného, znamenalo to jeho blížící se smrt. Když se ale bílá kočka narodila v něčí domácnosti, znamenalo to život a sílu pro místní obyvatele. Bílá byla také spojována s Morenou. Kočky s čistě bílým kožichem byly považovány za její posly a dokázaly se u Moreny „přimluvit“ za umírnění kruté zimy.

Tříbarevné kaliko nosily do domu, kde žily, štěstí. Podobná legenda o tří a více barevných kočkách je mimochodem i v Japonsku – čím více barev kočičí kožíšek má, tím více štěstí svým majitelům přinese. Tříbarevné kočky byly kdysi jedny z nejméně rozšířených zbarvení, takže kdo měl tříbarevnou kočku, logicky tedy domácnosti s kaliko kočičími kamarády byly ty nejšťastnější.

Mourovatá kočka byla spojována s bohyní osudu Mokoš. Svými pruhy totiž měla připomínat životní cestu a vlákna osudu, která Mokoš spřádala a jejichž směr mohla změnit či ovlivnit. V některých slovanských oblastech byli mourci považováni přímo za posli této bohyně, ale i za ochránkyně žen, příznivého osudu, plodnosti a klidné domácnosti. Věřilo se, že jde o bytost, která se pohybuje mezi tím, co už je dáno, a tím, co se teprve stane. Takže pokud vaše nezbedná mourka něco rozbije, je lepší se moc nerozčilovat. Koneckonců, je oblíbenkyní samotného osudu, a pokud to tak mělo být, tak to tak mělo být. A možná vám bez rozbité věci bude vlastně lépe.

Pohádky a příběhy starých Slovanů o kočkách

Asi všichni známe krásné pohádky jako O pejskovi a kočičce, O Kocouru Mikešovi nebo O Kocourovi v botách. Ale znáte taky staré slovanské příběhy o Kočce Bayun, Panu Kotskym nebo O hradním kocourovi z Týnce? 

Pohodlně se usaďte a my vám krátce povíme o všech těchto 3 legendárních kočkách.

Kočka Bayun

Za devatero horami a devatero řekami, ve třináctém království, v mrtvém lese bez ptáků a zvířat, žije kouzelná kočka Bayun.  Sedí vysoko na železném sloupu a okouzlujícím hlasem zpívá a vypráví příběhy. Její zpěv je slyšet široko daleko a její zeleně žhnoucí oči vidí ještě dál. Kočka Bayun má úžasné schopnosti, ale jen málokdo se dokáže dostat tak blízko, aby je mohl využít. Když se totiž člověk dostane do dosahu jejího hlasu, pocítí nepřekonatelnou ospalost. A pokud nedokáže nutkání usnout odolat, kočka Bayun zasáhne svými mocnými železnými drápy a ze spánku se už nikdy neprobudí.  Pokud však dokáže zůstat vzhůru, ke kočce se přiblížit a chytit ji kovovými rukavicemi, bude bohatě odměněn. Její hlas má totiž sílu vyléčit úplně všechna zranění a nemoci a Kočka Bayun tak může vyléčit každého, kdo je v dosahu jejího hlasu. 

Ke kočce Bayun máme i tři zajímavosti:
– v jedné ze svých mírnějších podob je kočka Bayun popisována jako kočka, která v noci zpívá a vypráví dětem příběhy, aby je ukolébala ke spánku a přinesla jim sladké sny 
– kočka Bayun byla zobrazována i jako pomocník/ parťák čarodějnice Baby Jagy 
– objevuje se také v prologu k Puškinově epické pohádkové básni „Ruslan a Ljudmila“ (1820). Jen je zde označována jako „učený kocour“ (kot uchyonii).

Pan Kotsky

Žil byl laskavý kocour jménem Pan Kotsky, rezavý jak liška, který ale zestárl natolik, že už nedokázal dobře lovit myši. Jednoho dne vyhodil zlý majitel ubohého Pana Kotského do lesa, kde ho měl čekat tragický a osamělý život. V lese po krátkém bloudění potkal krásnou, ale osamělou lišku , která svým výrazným zbarvením mezi ostatní lesní zvířata nezapadala. Liška se zamilovala do vzhledu Pana Kotského a navrhla mu sňatek. Pan Kotsky potěšeně souhlasil. Po svatbě se liška všem v lese chlubila, že její manžel, Pan Kotsky, je to nejděsivější zvíře, které mohou v lese potkat, a už se jí proto nemohou smát za její rezavý kožich. Ostatní zvířata se novomanželský pár bála navštívit, ale nakonec jim to nedalo a na “strašlivého Pana Kotského” se šli podívat ti nejzvědavější z nich – zajíc  a divočák . Ani medvěd a vlk nevěřili, že Pan Kotsky je opravdu tak zlý, ale nechtěli se dostat do úzkých a tak se schovali do houští a větví stromu, aby je mohli jen pozorovat. Vlka schovaného v houští kousl komár do ucha, až z toho vlk zaskučel a zašustil. Pan Kotsky, který si i přes svůj věk zachoval instinkt lovce myší, se vrhnul na šustící listy rovnou drápy napřed. Vlk zařval a vylekal Pana Kotského natolik, že vyskočil na strom a tím vyděsil medvěda , který byl na stormě ukrytý. A lišce se už nikdy žádné zvíře v lese nesmálo .

I tady máme jednu zajímavost: Pan Kotsky a Liška mají údajně tvořit ‚typický‘ staroukrajinský pár – chytrá a aktivní žena s laskavým a pasivním mužem . 

O hradním kocourovi z Týnce 

 Psal se rok 1318 a nedaleko Týnce nad Sázavou došlo k vraždě . Podezřelými byli čtyři muži, ale každý z nich vinu popíral. A tak je šlechtic Oldřich z Týnce zavedl do temného hradního sklepa. Uprostřed stál katařský špalek a na něm seděl černý hradní kocour . Pán Oldřich vyzval všechny podezřelé, aby ve tmě pohladili kocoura, že ten ukáže, kdo je viník. Podezřelým vysvětlil, že kocour má magickou moc a ruku lháře , a tedy i viníka, zbarví podle svého kožichu – na černou. Když tak všichni podezřelí učinili, vyvedl je ven. Tam šlechtic Oldřich zjistil, že tři z nich měli dlaň černou jako uhel , pouze dlaň jednoho zůstala čistě růžová . Pán Oldřich odsoudil podezřelého s růžovou rukou za vraždu a uvrhl jej do žaláře. „Kouzlo” hradního kocoura totiž spočívalo v tom, že kocour měl záda posypaná sazemi. Tři nevinní ho bez obav pohladili a ušpinili se. Skutečný viník se pohlazení kocoura vyhnul a jeho dlaň tak zůstala čistá a ukázala světu jeho vinu .

Ať už věříte na legendy a povídky nebo ne, věřte určitě v to, že skutečně kouzelná kočka si najde svého pána, ne naopak . U nás spoustu takových kouzelných koček na domov čeká, tak se nebojte se stavit na nezávaznou mazlící návštěvu.   A nemusíte se bát, žádné testy černé ruky vás tu nečekají.